|
|
Ani příchod patriarchátu ještě automaticky neznamenal monogamii. Dlouho přežívalo pojetí, že ženy jsou sice majetkem, ale sexuálně jsou svobodné, a pokud byly prohlášeny za nesvobodné i v tomto směru, vedlo to zase často ke vzniku jakési multimonogamie - harémů. ...Podobně ona tolik opěvovaná párová rodina, úplná rodina není nejen u lidí, ale dokonce ani u savců původní. Ve skutečnosti jde o evoluční přizpůsobení dinosaurů, aby obstáli v konkurenci vývojově pokročilejších savců. (V lidské společnosti je párová rodina "výhodná" zejména proto, že umožňuje platit tak nízkou mzdu, aby neumožňovala samostatně žít samostatnému jednotlivci.) Ani manželství nebylo původně spojené s požadavkem "věrnosti", a navíc se netýkalo všech. Původně se týkalo pouze šlechty, která se od jiných lidí lišila právě tím, že žila v rodech, rodinách (a vedla si rodokmen). Manželství šlechty se tím, že nevyžadovalo "věrnost", podobalo spíše dnešnímu registrovanému partnerství homosexuálů (či naopak) než dnešnímu manželství. (A podobně byla šlechta oproti jiným lidem zvýhodněna i pokud šlo o daně a o dědictví.) Manželství, tak jak je známe dnes - manželství spojené s "věrností" (a předepsané pro všechny) - bylo vymyšleno až na tridentském koncilu v roce 1563, podle čísla jednacího až v druhé polovině roku, a zaváděno do praxe bylo až v následujících desítiletích, v protestantských zemích ještě později. Tato forma manželství byla vymyšlena v době vlády sadistického homosexuálního kléru, v době nejmasovějšího upalování "čarodějnic" - a cíl byl stejný - potlačení heterosexuality a obrácení lidí na tu "správnou víru" (myšleno i po stránce sexuální). Monogamii v Evropě poprvé zavedl Geršom ben Juda roku 1000 na synodu v Mainzu, na přechodnou dobu jednoho tisíce let - z důvodu, že hrozí doba pogromů, a že za takových okolností se prchá lépe páru než skupině. (Měla tedy platit jen do roku 2000, a navíc jen pro středoevropské, aškenázské Židy.) Nebezpečí - papeže Silvestra II. a císaře "nového Konstantina" (Otu III.) - se však podařilo rychle odstranit, a tak podle jiných zpráv začali Židé toto nařízení uplatňovat až v době vzniku nového nebezpečí, ve druhé polovině 15. století - po pádu Byzantské říše. Veškerá evropská sentimentální monogamní pseudokultura se tedy zdá být pouze cargo kultem - slepým okopírováním tohoto ryze účelového a dočasného nařízení.
Patriarchát potlačil svobodu ženy, a ženy se staly majetkem, který se buď prodává - nevěsta, nebo půjčuje za úplatu - nevěstka. Pro nerovnou dostupnost sexu pro muže a pro ženy se však nakonec sex stal hlavním prostředkem k ovládnutí mužů. Nerovností v dostupnosti sexu pak také vznikl rozdíl mezi mužskou a ženskou sexualitou - který ani tak není daný rozdílností těchto pohlaví, jako rozdílem v sexualitě toho, kdo možnost sexu má, a toho, kdo možnost sexu nemá. (Na rozdíl od odlišností daných biologicky - například lepší noční vidění nebo menší citlivost chuťových buněk na sůl u žen, či dosud neobjasněných, jako proč ženy zásadně nenosí kapesník nebo proč vyhodí každý popsaný papír.) Zjednodušeně řečeno, žena může sbalit chlapa během několika minut, pro muže představuje sehnání partnerky usilovnou práci několika let. Monogamie (nebo to, co se nazývá podivným výrazem "postupná polygamie", jak jsou někdy nazývány postupné monogamní vztahy) proto pro muže představuje nerovnoprávný vztah, a to ve stejném poměru, jako jsou minuty k rokům - tedy 1 : 365x24x60 = 1 : 525600. - Monogamie je tedy zhruba půlmiliónkrát výhodnější pro ženy. ...V případě rozchodu si totiž žena může sehnat náhradu ihned, kdežto pro muže znamená rozchod i několik let samoty... Pokud se muži chtějí vyhnout několikaletým pauzám, musí se nezbytně naučit udržovat několik citových vztahů najednou, což i mnozí z nich zvládají. Pro ženy, pro které je vyměnit chlapa stejně snadné, jako vyměnit si ponožky, není tato schopnost v dnešní společnosti "životně důležitá", a tak ji často z pohodlnosti nechávají zakrnět, ...a ještě si na tom zakládají. Ženy zpravidla udržují vždy jen jeden citový vztah, a pokud mají další vztahy, tyto vztahy s citem nespojují a berou je čistě utilitárně. Ženy málokdy dokáží pochopit, že muž může mít rád více žen najednou, a už vůbec nedokáží pochopit, že muži svým milenkám ani nepřiřazují nějaké pořadí. Muži totiž své milenky berou globálně, kdežto ženy své milence lineárně. Ženy na mužích také nejspíš ze všeho nejvíc odradí (ba přímo vyděsí), když zjistí, že muž používá cit tam, kde ony, představitelky něžného pohlaví, tradičně spojovaného s citem, používají chladnou kalkulaci. Pokud tvrdím, že ženy, jelikož mají více možností, snadno z pohodlnosti podléhají degeneraci citu, neplatí to samozřejmě pro všechny. Stejně tak netvrdím, že všichni muži odpovídají výše popsanému typu. Mnoho mužů pro nedostatek příležitostí na sex rezignuje a věnuje se pití nebo jídlu - aby to mohli používat alespoň na čůrání ...nebo aby používali alespoň žaludek. (Mnohé ženy si, zdá se, zase pletou penis a peníze, případně chtějí kojit místo koitu.) Jisté biologicky dané rozdíly - které pak byly ovšem "společenskými prostředky" dohnány do krajnosti - samozřejmě existují. Jeden takový rozdíl vyplývá ze skutečnosti, že jelikož si původně vybírají samice samce, mají na to "víc času" (na rozhodování v jednotlivém případě), a pak je na samci, aby bleskově zareagoval. To je dnes u mužů samozřejmě považováno za špatnou vlastnost. Jistá nerovnost v dostupnosti sexu se naopak u našich zvířecích předků vyvinula v důsledku toho, že samice mají méně času celkově, neboť jsou zaneprázdněny výchovou mláďat. Ustálila se tak jakási rovnováha, kdy jsou samice zvýhodněny zase jinak. Pokud se tedy muži podílejí stejným dílem na výchově dětí, a zbavují se tak pro sebe potřebného času, dostávají se opět do nerovného postavení, nerovného vztahu. Oproti vžitým představám jsou však muži v sexu daleko vybíravější než ženy. Ženy přistupují k sexu jako k něčemu téměř bezcennému, co mohou mít kdykoliv a s kýmkoliv (právě tato skutečnost se skrývá za mýtem, že u muže nezáleží na tom, jak vypadá, ale "jaký je"), muži k sexu přistupují jako k cenné vzácnosti. Ženy proto odmítají všechny své dobré kamarády, ale když to na ně přijde, často se ukojí i na dementním jedinci. Muži by se zase milovali se všemi svými kamarádkami, chtěli by je mít jako káma - rádky, ukájení na dementkách je ale většinou nepřitahuje. S trochou nadsázky můžeme říci, že ženy mohou souložit s kýmkoliv a milovat jen někoho, muži mohou milovat téměř kteroukoliv, souložit však s žádnou... ...A i u žen se často vyskytne zvýšená touha milovat se, když to mají zakázáno, když tedy "není možnost" - podobně jako je tomu u mužů téměř pořád - například po operaci, v těhotenství, atd...
Rozhodující pro délku života mužů je množství sexu, i když samozřejmě působí i jiné faktory, z nichž ovšem mnohé jsou opět důsledkem nedostatku sexu (např. náhražky jako jídlo, pití a práce). Pokud totiž nejsou účinky testosteronu korigovány intenzívním pohlavním životem, působí smrtonosně. A tak můžeme těžko mluvit o sociálně spravedlivé společnosti (a o mužské nadřazenosti už vůbec ne), pokud je množství sexu ve společnosti nastaveno tak, aby se muži dožívali podstatně nižšího věku než ženy. Tento rozdíl v délce života u současné generace, po dalším poklesu množství sexu (u nás po zvláště výrazném poklesu po roce 1989), ještě výrazně poroste. ...Samozřejmě jde také o psychologický aspekt: je dost podstatný rozdíl, jestli někdo žije s tím, že možnost je vždycky (i když ji nemusí využívat), nebo jestli žije s tím, že možnost nikdy žádná nebyla, žádná není, a pravděpodobně ani nebude... Nejviditelnějším projevem nedostatku sexu u mužů je plešatost. U dávných předků měla možná i svou funkci. Podobně jako u šimpanzů bonobo, člověku nejpříbuznějšího druhu, samice (či ženy) odmítaly násilné a majetnické samce, ti pak z nedostatku sexu zplešatěli, a pleš tak byla varovným poznávacím znamením jejich agresivity, které je pomáhalo vyřadit z evoluce, z "chovu". U lidí, kde je všechno převrácené, jsou naopak plešatí muži považováni za sexy. Jistě se ozvou plešatí muži, kteří budou tvrdit, že souloží dost. Na námitku, že možná teď, ale ne v mládí, kdy došlo k nevratnému poškození vlasových folikulů, budou tvrdit, že začali brzo. Možná relativně, ale ne ve čtyřech letech, jako je tomu u přírodních národů. Nehledě na to, že co kdo považuje za často, je také relativní... Jiní se budou bránit, že plešatění je dědičné. Jak u antropologických typů, tak u homeopatických obrazů, kde se o takové dědičnosti uvažuje, se ale zároveň vyskytuje zakrnělý genitál. ...Takže jsme zase tam, kde jsme byli. Důsledkem nedostatku sexu jsou také například hemeroidy a nemoci prostaty. - Není příliš zdravé, když se krev městná v dané oblasti, ale ne přesně tam, kde by měla. ...O dalších nemocech způsobovaných nedostatkem pohybu na zdravém těle ani nemluvě. Dokonce i některé pohlavní nemoci, jako kandidóza (kvasinky ji způsobující v sobě nosí 95% lidí) nebo kondylomy (viry v sobě má většina dospělé populace), jsou většinou latentní, dokud člověk žije intenzívním sexuálním životem, často se však objeví právě po delší pohlavní abstinenci. ...Můžeme tedy zhruba říci, že nemoci se dělí na nemoci z nedostatku sexu, a na nemoci pohlavní, ale i ty jsou často způsobovány nedostatkem sexu. Nedostatek sexu zkracuje život i ženám, ale ne tak výrazně. Uvádí se, že ženy se bez sexu dožívají jen asi o rok nižšího věku, bývají však těžce nemocné. ...Žena může být bez sexu stará a nemocná, muž bez sexu může jenom umřít...
...Podobně jako Solženicyn říká, že pokud se nenajdou lidé, kteří by byli ochotni dělat něco na úrovni místní samosprávy zadarmo pro národ, není žádný důvod, proč by měl národ přežít, můžeme říci, že pokud se nenajdou ženy, které by byly ochotny se zadarmo milovat, není žádný důvod, proč by mělo přežít lidstvo.
|
|
|
Mnoho lidí dosud považuje monogamii a párovou rodinu za něco přirozeného,
za něco, co tu bylo odjakživa. Základní sociální i sexuální jednotkou však
u člověka byla, podobně jako u jeho primátích předků, tlupa.
